Zimní soustředění na Korsice

Zima je pro mnohé vodáky čas hibernace a regenerace. Musí si olízat rány a bolístky z předcházející sezóny a pořádně si odpočinout před sezónou následující, proto se ukládají do zimního spánku. Pro jiné je to zase čas fyzické přípravy na jarní tání. V posilovně zvedají tuny želez, šlapají na rotopedu a zapijí to iontovými nápoji. Třetí skupina paddlerů nesnese pomyšlení na celou zimu bez pádlování a podle vzoru stěhovavých ptáků odlétají do teplých krajin jako je Chile, Mexiko či Nový Zéland. My však nedisponujeme tak velkým kapitálem, abychom mohli letět pádlovat na jižní polokouli, a tak jsme zvolili kompromis. Korsika sice není na silvestra tropický ráj, ale zato se tu v tomto období dá moc dobře zapádlovat.

Ještě mokré hydro z Padrťáku, který nám nadělil Ježíšek na Štědrý den, jsem hodil do loďáku, nějakou tu konzervu k tomu a mohlo se vyrazit. V Alpských sedlech, na cestě do přístavu, jsme byli ve velkém pokušení sundat lodě a trochu si zasnowkajakovat v čerstvém prašanu, ale báli jsme se, že nestihneme trajekt

Na ostrově nás přivítaly palmy s vánočními ozdobami a my vyrazili na první řeku Fium Orbo. Ta ovšem se svými 44 cm byla úplně suchá, a tak Doktor zavelel směr Vecchio. Když jsme k Vecchiu přijeli, na vodočtu bylo 140 cm. Což označil Doktor za menší jak malou vodu a já se už začal o program našeho výletu trochu bát. Karel ovšem řekl, že to jeli i za menší vody, a tak jsme v oslabené sestavě vyrazili pro některé na naši první Korsickou řeku. Vody sice opravdu moc nebylo, ale sjet to šlo v pohodě.

Další den jsme se přesunuli do údolí Rizzanese. Asi nejznámější Korzická řeka nejenom pro mě. Bohužel přehrada, proti které jsem na internetu vyplňoval petici, byla již dostavěná, proto jsme ani nedoufali, že bychom zde měli vodu. O to větší překvapení pro nás bylo, když voda na vodočtu olizovala 70 cm. Pravda nebyla to voda velká, ale dát si Korsickou klasiku jsme museli. Protože v naší osádce byli borci již Korsiky znalí, za chvíli jsme byli přes spousty dlouhých, krátkých, křivých i rovných slajdů, přes několik malých i velkých skoků u nejznámějšího vodopádu na Rizanese. Ten jsme více či méně všichni úspěšně zdolali ať dámskou cestou či elegantním boofem. Někteří dokonce neúmyslně zvolili styl hřebík. 

V údolí Rizzanese jsme zůstali i další den. Měli jsme zde totiž naplánovanou ještě jednu lahůdku s názvem Codi. Na nasedačce nám hezky svítilo sluníčko, a tak jsme dosušili naše hydro a vrhli jsme se do soutěsky tohoto pravostranného přítoku Rizzanese. Ačkoli to na začátku moc nevypadalo, měli jsme pěknou vodu 45 cm. Vodopády už pro nás nebyly takovým překvapením jako po příjezdu na ostrov. Jeden z nich pro nás byl ovšem velkou výzvou. Bylo to kombo u mlýna. Dvoumetrový vstupní drop se musel dobře naboofovat, aby se z malého bazénku odjíždělo při levé straně, pak už se jen nabrala rychlost na slajdu, z kterého jsme dlouhým letem dopadli do laguny. Naštěstí se všem jízda povedla. Představa, že by někdo netrefil levý nájezd a skončil v hrnci uprostřed slajdu, byla dost děsivá. Na večer jsme se přesunuli k traktoru u Tarava a zde jsme si zpříjemnili Silvestrovský večer koupačkou v termálním pramenu.

Na Nový rok jsme se vydali na spodní Taravo. Zde již nebyly tak vysoké skoky, ale spousty slajdů zůstaly. Přes ně jsme dopádlovali až k známé peřeji nazývané prsty. Zde se řeka rozděluje do několika úzkých skalních průjezdů, z nichž ne všechny jsou průjezdné. Ti co zde již byli, nás navigovali do pravého průjezdu. Když jsem se k němu blížil, zdálo se, že se tam loď nemůže vejít. Naštěstí jsem nejel první a to mě uklidňovalo. Místa tu ale opravdu moc nebylo, jen jsem složil pádlo podél lodi a vyrazil vstříc závěrečnému skoku. Před ním bylo místo ještě na jeden záběr, ale boofovat se mi nepovedlo.

Večer jsme se přesunuli do údolí řeky Liamone. Spali jsme na soutoku s Lizolou, kterou jsme měli v merku na další den. Lizola nemá vodočet, ale Doktor to svým znaleckým okem posoudil za jetelné. Vyrazili jsme proto proti proudu na nasedačku. Někteří si tento den zvolili za odpočinkový, jiným zas nebylo úplně dobře, proto jsme vyrazili jen ve třech. Silnice je od řeky minimálně 100 výškových metrů, což byla první překážka. Poté, co jsme se prodrali trním ke korytu řeky, vyrazili jsme vstříc tomuto Korsickému creeku. Asi po hodině a půl pádlování, občas i přenášení v suchém řečišti, jsme narazili na most. Zde nám vzniklo velké dilema: Vykašlat se na to a vydrápat se úzkou trnitou cestičkou k silnici, nebo pokračovat po „vodě,“ kde na nás měly čekat úžasné vodopády a slajdy. Ačkoli je moje loď těžší jak já, byl jsem pro variantu první. Karel s Mikulášem mě naštěstí přehlasovali a vyrazili jsme dál. Za čas se řeka zúžila a začaly první slajdy. Mezi kterými bylo opět sucho. Cestu nám zkřížil také jeden vodopád, kde jsme museli spustit lodě i sebe na laně. Dále se slajdy začaly hustit a vznikala moc pěkná comba až tří slajdů najednou. Další vodopád byl moc zajímavý. Úzký slajd zakončený čtyř metrovým dropem. Karel jel první a shora to vypadalo, že projel čistě. Já jsem natáčel, takže druhý jel Miky. Ten to poslal víc do leva a skoro po špičce. Ozval se dutý náraz lodi o kámen, ale všechen materiál i lidi přežili. Volal na mě, že si docela bouchnul, tak ať si dám bacha. Pro jistotu jsem zběžně prohlídl okolí a strmé srázy jasně naznačovaly, že jízda bude snazší než obnášení. Nadiktoval jsem si lajnu: „Hodně do leva a pokud možno naboofovat.“ Tuto lajnu jsem naprosto dodržel. Najíždím do slajdu odraz na hraně a let. Místo známého „bůf“ se ozvalo „prásk“. Přistál jsem přímo na šutrák a vyrazil si dech. S bolavými zády jsem horko těžko dojel až do cíle, kde jsme měli v plánu zabít Doktora. Zachránilo ho jen to, že těch pár slajdů a drobů odčinilo to sucho mezi nimi. Navečer jsem si dal ibalgin a bál jsem se, že si na Korsice již nezapádluju.

Další den už od rána svítilo sluníčko a to mi tak spravilo náladu, že jsem skoro zapomněl na bolavá záda. Rozdělali jsme oheň, dosušili věci a vyrazili na Liamone. Na Korsické poměry to byla vodnatka. O slajdy a dropy tu  nebyla nouze. Moje páteř mi však po včerejšku zakazovala boofovat a přenášení také nebyl žádný med. 

Další den jsme se začali přesouvat k trajektu. Kluci si po cestě dali ještě jednu řeku, ale na to už jsem se fakt necítil. Před naloděním jsme nakoupili ještě pár Korsických lahůdek a vyrazili jsme domů. Chtěl bych klukům poděkovat, že mi představili tento kajakářský lunapark a můj dík patří také společnosti Adrop. za její podporu.

Expedice Obecnický potok, aneb co myslíte – prvosjezd?

Znáte ten pocit, když venku prší a vy sedíte ve škole nebo kanceláři a doufáte, že naprší dost a o víkendu vyrazíte s partou bláznů, kteří mají stejnou diagnózu jako vy, na vodu? Bude vám zima, budete mokří, ale budete šťastní.  

Jedním z těchto bláznů v mém okolí je i Honza.  Lidé o mně říkají, že jsem magor a já jim to nevyvracím, ale tihle lidé neznají Honzu. Tenhle týpek i přesto, že má jednu ruku chromou, se nejraději věnuje sportům, jež dnešní společnost s velkou oblibou nazývá adrenalinové a na co šáhne, tak to mu jde. Naštěstí má občas větší rozum než já a tak mě hlídá, abych se někde nezabil.

Ale pojďme k příběhu o naší expedici. Seděl jsem ve škole a mé myšlenky utíkaly úplně jiným směrem, než se na hodinách ekonomie sluší. Přece jen, kdo má jednou vodu v žilách, ten ji nezapře. Přišla mi sms a já už věděl, že se odpoledne nebudu nudit. „Cus Jezisku, tece“ píše mi Honza „ve tri jsem u tebe bud pripravenej“. Po téhle zprávě už škola utekla celkem rychle, a tak jsem se ani nenadál a už jsem seděl v autě, které mělo na střeše Diesla a moji rodeovku. Po cestě jsme ještě nabrali Martinu, našeho řidiče, a vyrazili k rybníku Octárna, který se nachází kousek od Příbramě.

Dále se odehrává klasický scénář. Sundat lodě, rychle do hydra, ať to stihneme než se setmí. Za chvíli se tam objevil hrázný a řekl nám, že většina vody už odtekla. Přece jen tam ještě nějaká zůstala, a tak vyrážíme. Sjezd přepadu jsme vzdali, protože máme rádi svoje lodě a zrovna hodně vody po něm neteklo. Zvolený seskok z hrany přepadu šel dobře, a tak jsem si zpestřil čekání na Honzu, který nebyl ještě v lodi, surfováním ve válečku pod přepadem. Nájezd šel hladce, ale vyjetí se mi nějak nedařilo. Potom, co Honzu přestalo bavit se mi smát, hodil mi házečku a vytáhl mě. Po téhle grotesce můžeme konečně vyrazit. Obecnický potok se hezky kroutí a jízdu nám znepříjemňují padlé stromy a hromada křovisek, prostě klasická vrbičkárna. Když jsem se vyhýbal jedné větývce, ani nevím, jak jsem se najednou ocitnul pod vodou. No, pod vodou bych to asi nenazýval. Hloubka zde byla ani ne 15cm, a tak jsem udělal nejsuššího eskymáka ve svém životě. Honza na sebe nenechal dlouho čekat a po chvíli taky kontroloval dno na vlastní hlavu.

Po asi třech přenášeních jsme dojeli do Obecnice, kde urbanizace značně ovlivňuje obtížnost sjížděné strouhy. Překážka číslo jedna je mostek v navigaci tvořený čtyřmi metrovými rourami, z níž nejmíň zatopená byla levá, ale moc místa tam nebylo. Já zastavil kousek nad tímto mostkem a po pravdě řečeno, moc se mi tam nechtělo. No co rodeovka je malá, hubenej docela jsem, řekl jsem si a vyrazil jsem. Hluboký nádech sklonit se a šup do tmy. V půlce jsem trochu zadrhl vestou, ale v pohodě mě to na druhém konci vyplivlo. Honza stál o vracák výš a nevědomky, co ho čeká, se vydal za mnou. I jeho roura vyplivla neporušeného.

Překážka číslo dvě byla tvořena dvěma cca 20 metrovými tunely, které jsou do zatáčky, takže není vidět na konec. My jsme ovšem odvážní kluci. Ač trochu nervózní jsme to dali. Třetí překážka je už v lese pod Obecnicí. Je to zanesený starý most a dost to na něj táhne. Honza, lhotecký přistěhovalec, to tu ovšem zná, a tak včas zastavujeme a přenášíme. Pod mostem je starý rozbořený jez, kde jsme nasedli a užili si surfovací vlnku.

Cestou dál do Lhoty se tahleta vrbičkárna trochu rozšíří a až na pár lávek tu nic nehrozí. Ve Lhotě na nás čekaly naše drahé polovičky s autem. Na jejich výrazech bylo poznat, že déšť jim je značně nepříjemný. Dali jsme občerstvení a mazali dál k Litavce. Po cestě na nás volaly babči ze zahrádky: „Klucí dávejte bacha tam jsou peřeje.“ K soutoku s Litavkou už je to jen kousek a obávané peřeje byli dvě vlnky, které byli asi tak velké jako když hodíte dvaceti dekovej šutrák do vody. 

Dál jsme pokračovali po už né tak expedičně zajímavé, ale o to vodnatější Litavce až do Čenkova, a protože bylo ještě trochu světla zvládli jsme i horní Litavku od Pecováku k Obecnickýmu potoku.

Takhle nějak vypadala naše expedice. Nejspíš bych vám o ní ani nepsal, ale když jsme byli včera s Honzou na skále, tak do mě furt hučel: „Napiš o tom, to je určitě prvosjezd. Takovouhle strouhu ještě nikdo nedal.“ Každopádně expedici můžeme prohlásit za úspěšnou. A jestli to byl prvosjezd? Tak v to budeme doufat.

Zbirožský potok

Kilometráž: Potok pramení u obce Mýto v 514 m n. m., teče převážně k severu a u Čilé se vlévá zprava do Berounky na ř. km 77,4 v 249 m n. m. odvodňuje plochu 156 km2. Protéká nehlubokým údolím místy mezi lesy a loukami. Potok na horním toku spíše meandruje, ale postupně se údolí zavírá a úží. Před ústím potok pak spadá soutěskou Skryjská jezírka. Jezy jsou většinou nesjízdné (my jeli všechny).

Splouvaný úsek: Přísedice – Berounka obtížnost WW-II pozor na stromy a lávky. 3 km nad ústím soutěska Skryjská jezírka nutno prohlídnout.

Severní Čechy tečou jak hovado a já jsem na Moravě na kolech. No prostě k naštvání. V úterý večer jsem už doma a Honza mi píše, že by možná šel Zbirožský potok. Školu mám ve středu krátkou, a tak se domlouváme, že zavolá jak to vypadá. Škola skončila a Honza zatím nevolal, říkám si, že to teda asi neteče a jdu do posilky. Když jsem vylez na telefonu jsem měl nepřijatý hovor od Honzy. Že by? Rychle volám zpět a domlouváme se, že za půl hoďky se pro mě staví. Rychle tedy domů a zabalit věci. Honza akorát přijíždí, a tak vše jen nahážu do auta a jedem. Díky propustce do prostoru jsme za chvíli na místě určení a převlíkáme se do hydra. Za chvíli přijíždí i Honzův kamarád, který nás bude fotit a dělat řidiče. Při nasedání se mi nepoved břehostart a zůstal jsem zapíchlej pod kořenem, ale hned jsem se vytáhl. Po pár meandrech je první strom, který se dá přejet. Ze začátku trochu drhneme, ale potom už je to v pohodě. Ještě několik stromů, dva z toho jsme přenášeli, jeden podeskymovávám a trochu jsem se tam zadrhl, ale naštěstí nevyplaval. Lávky jsou taky velmi vtipné, na jedné Honza eskymuje. Tyto překážky nám trochu ztížili jinak příjemnou WW-II. Kus nad Skryjskými jezírky jde zleva vydatný přítok. A až k jezírkům je to velmi příjemné a rychle tekoucí. Soutěsku na jezírkách prohlížíme, uprostřed je asi nad metrovým skůčkem strom. Skůček padá asi do půl metru široké soutěsky, ale bohužel se stromem se nedá hnout. Nad stromem je zatáčka podél skalky, dva válečky stopeři. Hlavní proud teče pod strom, ale je tam dost velkej vracák. Chci si to dát, ale Honza mi to zamítl, že mě tam takhle večer nebude někde lovit. Po přenesení jezírek pokračujeme skoro za tmy směr Berounka. Po cestě jsou dva brody s malým skůčkem. Za tmy dojíždíme do Berounky a asi ještě půl kiláku jedeme po Berounce k mostu, kde na nás čeká Favorit. Domů se dostávám v devět a jsem rád, že jsem si mohl zpříjemnit pracovní týden hezkým potokem díky Honzovi Vacurovi .

FOTO: Radek Skoupý

Víkendové Rakousko

Ani jedno půjčení lodě nevyšlo a tak ve čtvrtek večer mě Viky vyzvedává s mojí starou dobrou rodeovkou. U Jirky se však ukazuje, že je to jedině dobře, protože dvě lodě a kolo na střeše Fabie je tak akorát a můj Scooter se veze hezky uvnitř.


V noci přijíždíme pod most na Lammeru. Ráno jsme si přispali a na vodu vyrážíme trochu dýl. Při oblíkání zjišťuju, že mám jen jednu botu. Lammer jsem ještě nejel, tak nevím do čeho jdu. Pár skůčků a už jsme u kaskády. Rychlé prohlédnutí a jdeme na to. Uprostřed mě trochu stopuje jeden váleček, ale bez problému pokračuju, průskok u skály a z pracáku, koukám na Víťu. Pár záběrů a jsme u schodu s válečkem. Za naší nižší vody se dá bez problému prohlídnout. Viky jede první a bez problému projíždí. Já jedu hned za ním a v pohodě boofuju, ještě Jirka taky v pohodě a jedeme dál. Pár peřejí a jsme u úzkého průskoku u skály, bez problému projíždíme a už jen pádlování k autům. Rychlé navázání a jdem na druhou jízdu. Druhou jízdu jsem už pěkně uvolněnej, a tak si sem tam dám nějakou tu drobnou chybičku.

Po vodě přejíždíme přespat do tunelu. V noci dorazila i Moravská parta, a tak ráno už dvěma autama přejíždíme ke Kopáči. Nasedáme u válečku, kde se snažím o rodeo, ale je na mě moc pomalej. Viky do něj najíždí bokem a vyjet se mu daří až po čtyřech minutách. Za chvíli dojíždíme k jezu, který je moc pěkný. Dál jen malé peřejky a s Kubou začínáme být dost znudění. Konečně přijíždíme k první kaskádě, kterou si dáváme hned dvakrát. O kus dál druhá kaskáda taky dvakrát a pádlování k autům.

Dáváme svačinu a přejíždíme se podívat na Talbach. Talbach má vodu akorát, ale nikdo, kromě Páji, se na něj moc necítí. Ještě prohlídnout Untertalbach , na ten si už věříme víc, ale není moc vody. Vzhledem k tomu, že prší rozhodujeme se, že počkáme do rána, jestli nenastoupá voda. Bohužel jediné spaní je v kempu za 15 éček.

Ráno za deště Pavel svařuje loď z včerejšího Kopáče. Vyjíždíme k Untertalbachu a voda na tom už je líp i počasí se už umoudřilo a tak jdem do toho. Pár záběrů a první těžší místo, Ú průskok do slajdu. Projíždím úplně v pohodě. Další skok kde zůstávám viset ve válečku, ale hned se z něho vytahuju. Kuba kopíruje mou jízdu a je taky v pohodě. Další místo ze včerejšího prohlížení. Řeku rozděluje skála, vpravo voda padá pod skálu, ale vlevo se dá v pohodě projet. O kus dál prohlížíme vodopád, nájezd je dost blbej, a tak svojí rodeovku radši přenáším. Pavlovi první skok nevychází a krysí, ale napravuje to další jízdou. Druhej Pavel skáče v pohodě, Jirka to bere trochu po skále, ale taky dobrý, předpisovej skok se daří Vikymu. Hned pod vodopádem slajd na skálu moc zábavný. Za chvíli prohlížíme slajd u mlýna. Všichni bez problému projíždí, Kuba dokonce pozadu. Další slajd vypadá v pohodě, pod ním se řeka rozděluje do dvou ramen. Levé je v pohodě a do pravého není moc vidět. První jede Jirka s Pavlem. Slajd v pohodě, pod ním v pohodě trefují levé rameno, dole čekaj s házečkama u dvou válečků. Po nich jedu já s Pavlem. Slajd najíždím jak jsem chtěl, ale dole se už nestíham trefit do levého ramene a tak jedu za Pavlem do pravého. Pohodově ho projíždíme a jedem do válečků první v pohodě na druhém Pavel plave, ale hned se odchytává. Kuba jede taky pravým ramenem a jak jinak než pozadu, ale taky v pohodě. Poslední těžké místo skok proti skále a výjezd vpravo. Najíždím váleček, pod skokem mě trochu drží, rychlej záběr a vyjíždím ven.

 U aut dáváme svačinu. Rozloučení s moravskou partou a razíme domů. Vikyho vysazujem v Krumlově a jedem směr Příbram. Na silnici nám přeběhle přes cestu černá kočka, ale nějak mě to nevzrušuje, ale za Pískem nás dostala prasklá pneumatika. Rychlá výměna a už jsme doma.

Vingar

Když jsem zjistil, že budu tátovi pomáhat ve Slovinsku a nestihnu kvůli tomu Sopáč, tak jsem moc nadšenej nebyl. To jsem ještě nevěděl, co mě čeká. Jeden den jsme neměli vodu, a tak jsme se šli kouknout na soutěsku Vingart. Jako správný vodák jsem hned koukal, kudy bych to jel. Za chvíli jsme na konci, tak si říkám, že by to šlo jet. Rychle tedy zpět na horu, kde se oblíkám do hydra a už jsem na vodě. Tatík a Honza mi dělaj záchranu. Jen jak vjedu do soutěsky, tak už na mě ukazujou prsty a spouště foťáků cvakaj. První skůček se mi moc nepoved, ale to napravuju na dalším. Pod vodou je kláda, ale bez problému boofuju.

Ještě jeden skok a už jsem u prvního těžšího místa. Úzký průskok u skály. Ještě ho prohlídnu z blízka a už jedu. Nájezd na skalku a čistě projíždím, jak jsem chtěl.

 Pár záběrů a jsem u velkého finále. Asi 3 m vysoký skok. Prohlížení, nájezd nevypadá úplně nejlíp, ale jdu do toho. Ještě než jsem skočil se o zábavu přihlížejícím postaral Pohádka, který se opřel o zábradlí mostku a to se pod ním zlomilo. Po asi 7 metrovém pádu, naštěstí do vody, se vzpamatoval a přihlížející se otočili zpět k vodopádu. Rozjíždím se z lagunky skáču vpravo přes skalku.

 Skok se mi daří dobře, dopadávám vedle skalky a nemám místo na záběr a tak mě voda stahuje do kapsy za vodopád. Vyzvedávám a zkouším projet vodopád ze zadu. To se mi bohužel nedaří a jsem z pět v kapse za vodopádem. Druhý pokus se taky nedaří a já musím vyplavat. Loď bez problému odplavává dál, ale já zůstávám za vodopádem. Zkouším podplavat, ale nejde to. Na druhý pokus se chytám házečky a vytahujou mě ven. Bez škrábnutí se vracím s lodí na rameni přes pokladnu, kde na nás moc pěkně nekoukali, zpět k autobusu.

Pádlování ve Francii 2009

přehrada Barrage du Sautet

canyoning RAVIN DE SAINT-JEAN

Zrovna přejíždíme od Verdonu k Ubaye, když mi Petr s Janou oznamují, že budu muset napsat nějaké povídání o tom, jak to tam všechno bylo. Snažím se z toho vykecat, ale mé snahy jsou marné. V pondělí po příjezdu mi ještě píše Petr, abych na to nezapomněl, a že prý stačí jeden dva nejsilnější zážitky. No a tak mi nezbývá nic jiného, než něco napsat. Zážitků bylo spousta a vybrat z nich dva bude asi složité. Velmi silným zážitkem byla například první řeka Rýn, která se mnohým líbila, hlavně blbečkům co jezdí na rodeovce a pak si stěžují, že je bolí nohy. Ale jinak byla pěkná. Ferraty byly také velice pěkné, především krajinově, ale i obtížnostně a nesmím zapomenout ani na pěkný válec Rabiaux na řece Durance, který ocenila především raftová sekce. Já tady však chci vzpomenout na dvě řeky a sami určitě uhádnete na jaké. Je to řeka Bonne a řeka Guil.




BONNE

Již v noci přijíždíme k Bonne. Většina spí u vysedacího místa. My však odjíždíme dál, protože jsme se tam už nevešli. Ráno se všichni scházíme u mostu Pont du Prete, kde je také vodočet, podle kterého se rozhodujeme, že pojedeme spodní těžší usek. Ještě rychlou snídani a honem do hydra. V tuto chvíli ale nastává téma k debatování a to velice záludná otázka: „Long či short neboli krátký či dlouhý neoprén?“. Po deseti minutách, kdy už je skoro každý rozhodnutý pro krátký, nás Petr tvrzením: “Oblékáš se na vodu a ne na vzduch a co když zaplaveš nebo budeš někoho zachraňovat!“ přesvědčil do dlouhého a to se některým i docela vyplatilo. Takže oblečeni do dlouhých neoprénů se začínáme rozcvičovat a pomalu nasedat. V tu chvíli se objeví Francouz. Po složité konverzaci nám dělá průvodce po řece. Nutno dodat, že nám to dost usnadnil. A tak už konečně vyjíždíme na vodu a po pár metrech vjíždíme do první soutěsky, tak akorát na loď = drossage, jak jsem se dozvěděl z Petrova průvodce. Začínají i valečky a menší schody velice pěkné. Postupně se obtížnost zvětšuje a my dojíždíme k jednomu většímu schodu. Zde jde pár lidí prohlížet a my zatím nervózně čekáme nad peřejí a už konečně jedem první schod. Pohodička, pod ním lagunka. Najednou mi někam zmizela řeka. Francouz mi ukazuje, ať jedu doprava,: „Na takovej šutr?“ říkám si, asi chce, abych to přes něj boofnul, tak jedu. Nemám skoro žádnou rychlost a jsem už skoro na hraně. Rychle tam hodit záběr a už vidím, že je to jen takový sjezd. V pohodě stavím ve vracáku, kde se dozvídám, že Ivetka zaplavala a ostatní jí jeli chytat loď. Čekám tedy na ty, co to ještě nesjeli, abych nejel sám. Dojíždíme k další peřeji, kde na nás čeká Bára a říká nám, že ostatní to přenesli. Přenášení je trochu horolezecké a tak s Michalem přemýšlíme, že to pojedeme. Ještě koukneme, jak to projede Frantík, ale pak to radši přeneseme. Kousek pod peřejí potkáváme Ivetku a říkámejí ať tam počká na mostě, že pro ni pak sjedeme. O kus níž už na nás čekají ostatní a mají Ivetčinu loď. Petr si jí chytne na hupgumu a jedeme dál. Po chvíli už dojedeme nakonec, kde nás čeká svačina a nepádlující sekce.

BONNE

BONNE

GUIL

Ráno brzký odjezd, abychom vše stihli. Začínáme ferratou v Hradním příkopě, kde si nejenom užíváme krásy ferraty, ale také prohlížíme řeku a rozhodujeme se, jestli tento úsek pojedeme. Hned jak slezeme z ferraty odjíždíme nahoru k řece, kde budeme začínat. Klasický oblékací problém long či short se mě tentokrát netýká a tak jsem rychle oblečený a už vyrážíme. Pěkné peřeje WW III+. Honza Hodic plave, je dosti nervózní a moc si to neužívá, zato ostatní ano. Dojedeme až nad hradní příkop, kde končíme. Já a Kuba už máme vynesené lodě, když se dozvídáme, že to někdo jede. Rychle lodě na ramena a za nimi. Naštěstí jsme je ještě stihli a tak jedeme s nimi. Vjíždím do Hradního příkopu a přede mnou jen bílá voda. Snažím se udržet loď rovně, ale dělá mi to velké problémy a do obávaného esíčka najíždím skoro bokem. Naštěstí je to úplně v pohodě a stavím u ostatních ve vracáku. Slyším jenom: „Z tý ferraty to vypadalo úplně jinak, nebo tady je snad víc vody než bylo ráno.“ Jedeme dál, už jen pár průskoků a jeden válec, ze kterého musím vylehávat, ale to je u mě běžný. Dojedeme a čeká nás ta nejhorší část, donést lodě cca 500m k autům. Vyčerpaní dáváme malou svačinku a přejíždíme ke Trojkombinaci. Ještě rychle prohlídnout, první skok bude pohoda je tam jazyk, ale ten druhej bude horší. Rychle přinést loď a už koukám, jak to jede Petr. Válec na první části ho pěkně loopuje a tak začínám mít obavy. No nic, ještě poslední načtení cesty a už sedím v lagunce nad peřejí. Přede mnou jede Kuba a podle pohledů diváků, kterých bylo opravdu mnoho, vidím, že to sjel a tak rychle cvičný eskymák a vyjíždím. Jen se rozjedu, už vidím, jak si to štráduju do tý neuvěřitelný jámy. Předvádím pár šrotwheelů a vyplivává mě to na skálu. Chvilku čekám, jestli mě to z ní stáhne, ale nic. Tak zvedám o skálu a hned přepadávám zpátky, rychle eskymák a už zase padám do ohromný jámy. Rychle zvedám a jenom vidím, jak míjím zády kapsu ve skále. Dva záběry a už sedím dole ve vracáku a mám za sebou trojí zvedání na Trojkombinaci. Za mnou dojíždí Jirka, který jede úplně předpisově. Trochu vydýchat a jedeme dál pěkné čtyřkové peřeje. Asi po dvou kilometrech už nemůžeme, tak dáváme pauzu a probíráme, jak to kdo sjel. Dále se řeka uklidní, ale jenom na chvilku, aby nabrala síly na další úsek. Válce jsou pořád blíž k sobě. Stavím ve vracáku, ohlížím se a vidím, jak Jirka plave. Pokouším se chytit loď, ale bohužel se mi to nedaří, protože pode mnou je zablokovaná peřej, kterou přenášíme. Jirka je v pohodě na břehu a loď mu odlovili nějací rafteři, takže nám nic nebrání pokračovat. Po chvíli dojíždíme

k tunelu, kde já, Kuba a Jirka končíme. Petr s Honzou sjíždí válce před tunelem a i s Pepou pokračují dál .

GUIL - Trojkombinace

GUIL - Trojkombinace

GUIL - Trojkombinace

Guil

Guil

Guil

Tak takhle jsme si užívali Francii. Bylo to velice pěkné a děkuji Petrovi, že mě vzal s sebou a že jsem si to mohl takhle užít. A nezapomeňte: „Zážitek nemusí být hezký,ale intenzivní“, ale já myslím, že mé zážitky byly spíše hezké.


Ahoj Kuba